Je to podivné. Jako hráč jsem vyzkoušel mnoho postav a charakterů, ale přesto mi některé utkvěli v paměti jako dýka v zádech a některé odvál čas do věčného zapomění. Ale i když si říkám, že jsem profík, někdy zaváhám a tehdy se to stane. Co se stane? Návraty.
Navrátí se mi vzpomínky na ty krásné chvíle, které jsem se svou postavou prožil, ale které již nepůjde vrátit zpátky, jelikož postava je mrtvá nebo odložená, neschopna začít znovu žít.
Nedávno mi jeden náš Nejvyšší řekl, že lituje toho, že jedna má postava musela přestat hrát, že si to vyčítá. A i když jsem jako "správný" profík, odpověděl, že se to stává, stejně někde ve mne poskočila dušička, že se snad budu moc vrátit k postavě kterou jsem měl rád. Já vím, že to byla marná naděje, ale byla tu a já mám pocit, že není dobře, že se ta naděje objevila. To co však řekl mne donutilo k zamyšlení.
Jak je vůbec možné, že některé postavy tak moc milujeme? Jak je vůbec možné, že některé postavy se v naší mysli usídlili již snad natrvalo? Jak je možné, že některé postavy pro nás znamenají tak moc? A jak je možné, že si přejeme, aby se mohli vrátit, když jsme je již pohřbili?
Když zapátrám ve své hráčské minulosti objevím vždy několik postav, které jsem pochoval nebo dobrovolně odložil nebo dobrovolně pochoval (a těch je u mne dost). Vím proč jsem to udělal a věřím v to, že to bylo správné, tak jak si vůbec odvažuji doufat, že bych je mohl získat zpět?
Je to dilema. Některé chci vrátit, ale neudělal bychto. Není to správné. Ale přezto po tom toužím. Možná jsem již z těhle her lehce šílený a možná jsem se do nich jen moc promítl. A možná není pravda nic z toho. A možná jsem z nich učinil "děti" svého života.
A co vy? Taky tohle občas prožíváte? Tu touhu něco vrátit zpět a moci si znovu zahrát za svou nejoblíbenější postavu? Nebo jsem skutečně šílený?
Zde hledá